Labyrint (part 4)

12. září 2009 v 21:26 | Baarny + Anett |  Labyrint
Přátelé!!! Překvapení!!! Kdopak si pamatuje tuhle pohádečku???? Já ano!!! Douám, že vy taky! (pokud ne, začněte od prvního dílu :D:D:D) je tu čtvrtý dííííl!!! A na dalších se pracuje :D Hej hej hej! :D:D:D

4.


Já tu duši nedostanu zpět, a budu muset nadosmrti vlastně co?
Odkopával jsem z cesty malé kamínky a uvažoval nad tím, jak vlastně asi bude vypadat můj život, když tu duši nezískám zpět. Budu pořád takovej no hajzl? Budu kopat do slabších a smát se jim? Nic jiného mě ani nenapadlo, jsem prostě hlupák, ale zase Gerard stojí za to, nebo ne?

Podíval jsem se konečně nahoru, abych zjistil, kde jsem. No, nechci být sprostý, ale prostě jsem přímo tam. Všude byly samé zatáčky a já vůbec nevěděl, kde jsem. Začal jsem tam v panice pobíhat, až jsem dospěl k jedné stěně, u které stály takové divné osoby. Za nimi byly dveře, dvoje dveře.

"Hej mladíku, tak jaké dveře si vybereš?" chtěl jsem říct, že v hádání jsem nikdy nebyl moc dobrej, tak jsem se otočil, že zkusím nějakou jinou stranu, ale za mnou byla jen zeď.

"Ehm, ta zeď tam byla i před tím?" otočil jsem se na ty dva divné cápky. Dali si ruce před pusy a potichu se zahihňali. Co jim je k čertu k smíchu?

"Tam ta zeď byla vždycky, ale aby ses odsud dostal, musíš použít jedny z těchto dveří. A víš co je také dobré? Že když si vybereš špatné dveře, tak zemřeš. Krásné ne? A jako bonus smíš jen jednomu z nás položit jednu otázku a musím tě také varovat, jeden z nás vždycky lže, on vždycky lže." A ukázal na toho napravo. Teď jsem se cítil asi tak, že jsem měl sto chutí sednout si do rohu a začít brečet. Co mám kurnik dělat? Začínal jsem propadat panice.

Ale pak jsem si uvědomil, že tohle určitě Gerard chce. Tak jsem přešel k tomu napravo, co údajně lže.

"Vedou tyhle dveře do bezpečí?" ten zakoulel očima, začal si něco mrmlat pod vousy a pak se na mě rozhodně podíval.

"Ano." Odvětil. Usmál jsem se. To jsem čekal.

"Takže tyhle dveře vedou ke smrti a ty druhé do bezpečí."

"Jak to víš? Třeba ti říká pravdu!?" osočil se na mě chlápek u druhých dveří.

"To bys ale ty lhal!" řekl jsem mu překvapen svým vlastním logickým uvažováním.

"Takže když říkáš, že říká ANO," pokračoval jsem, "odpověď je NE."

"Ale já bych mohl říkat pravdu?!" ozval se zase ten první chlápek.

"Pak by lhal on. Takže když mi říkáš, že řekne ANO, odpověď je stále NE." reagoval jsem opět pohotově a sám pro sebe jsem se musel usmát.

"Počkej chvilku. Je to tak?"

"Nevím, nikdy jsem tomu nerozuměl." dohadovali se oba chlápkové a pak se začali pošetile smát. Jako by jim bylo jedno, které dveře si zvolím. Jestli půjdu do bezpečí, nebo do jisté záhuby.

Moment, bylo jim to jedno? Všem tady je jedno jak dopadnu? No, to je jedno. Každopádně jsem vyřešil tu hádanku. Dřív bych to určitě nedokázal, začíná mi to pálit.

"Je to hračka." vydechl jsem sám pro sebe a vykročil jsem ke dveřím napravo. Chlápek mi beze slova ustoupil a dveře šly lehko otevřít. Opatrně jsem vkročil za práh… Co kdyby… Co kdybych se přeci jen mýlil? Ale nic se nestalo. Stál jsem oběma nohama na rovné půdě. Radostně jsem se otočil na oba chlápky a chtěl jsem jim říct

"Vidíte, jak jsem dobrej?" Ale v tu chvíli jsem ztratil půdu pod nohama a začal jsem padat. Chtěl jsem křičet o pomoc, ale byl jsem tak vyděšenej, že ani to nešlo. Máchal jsem rukama kolem sebe, nic jsem neviděl ani necítil. Prostě jsem padal.

"AU!" zakvílel jsem se zavřenýma očima, když jsem dopadl. Ne, že by mě dopad bolel, ale čekal jsem, že bolet bude. Čekal jsem jistou smrt. A ono nic. Dopadl jsem do měkkého. Když jsem otevřel oči, viděl jsem červené, skoro až narůžovělé tlumené světlo. Uvědomil jsem si, že hraje tichá pomalá hudba a že já ležím na posteli.

"Kde to kurva jsem?"Zvědavě jsem se rozhlídl do všech stran a můj zrak spočinul na chlápkovi, stojícím v přítmí u jedné stěny. Když viděl, že se na něj díval, podivně se usmál a vylezl ze stínu.

Pomalým krokem šel směrem ke mně. "Ahoj Frankie… Už tu na tebe čekám. Skoro jsem nedoufal, že se uvidíme tak brzo… A popravdě," dodal skoro šeptem, když už byl těsně u postele "už vůbec jsem nedoufal, že budeš takovej fešák!" spustil jednu ruku k mé ruce a zmáčkl mi paži, jakoby zkoumal mé svaly. Trhnutím jsem ucukl a pořádně jsem se postavil na postel.

"Kdo-kdo jste?" vykoktal jsem ze sebe. "Jsem někdo, kdo by byl moooc rád, kdybys tu s ním chvíli zůstal a trošku si… Užil…"

řekl a já překvapením nadzvedl jedno obočí. Prohlídl jsem si ho od hlavy k patě… No… Co na to říct, musím uznat, chlápek to nebyl úplně k zahození, Měl světlý polodlouhý vlasy, moc pěkný tělo a byl dost… Zvláštně oblečenej. A v očích měl jiskru. Možná by nebylo úplně od věci trochu si s ním. Užít.

Ale co má duše???

Podíval jsem se znova na toho no chlápka a vážně nebyl k zahození. Dal bych si říct, kurnik jak rád bych si dal říct!
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Pansy.xo Pansy.xo | 13. září 2009 v 12:38 | Reagovat

Frankie.. teď ne.. musíš najít svou duši!! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama