You Know What They Do To Guys Like YOU In Prison (part 3)

24. září 2009 v 1:04 | Baarny |  You Know What They Do To Guys Like YOU In Prison


Uh. Tentokrát to byla opravdu dlouhá doba. Omluvuju se :) Tady je další díl...

3




Zdál se mi zvláštní sen. Byl o mě. A panu Gerardovi. A o tomhle místě kde jsem teď zavřenej. A o tom, co se stalo dneska před tím, než jsem šel spát. O tom, že pan Gerard se tolik přiblížil a... Ale v tom snu to bylo jinak. Ve skutečnosti určitě jen neodhadl vzdálenost když mi chtěl něco pošeptat. V tom snu... V tom snu to udělal schválně. To znamená, že ve snu mě políbil. Opravdu jsem si připadal divně. I když se mi to jen zdálo, bylo to... Zvláštní. Totiž... Ne že bych nevěděl co to je se s někým líbat, nebo i něco víc, ne, že bych nevěděl co je to s někým udržovat vztah. Ostatní mě možná považujou za hlupáka, ale to já nejsem. Všechno to znám. Z knížek, z celovečerních filmů i z vlastního pozorování. Taky jsem se o tom učil... Totiž, do školy jsem už od čtvrté třídy nechodil, ale učila mě doma máma a taky soukromý pan učitel. Nejsem hlupák. Dokonce vím, že je možný aby spolu měli vztah dva muži ale... To je... To je společnosti velice nepříjemné. Já vlastně... Vlastně ani nevím proč. Občas jsem o tom něco zaslechl nebo četl, i když toho nebylo příliš protože tyhle témata se moc na povrch netahají. Někdo říká, že je to ďábelský čin, jiný že je to nepřirozený... Málokdo s tím souhlasí.

Abych pravdu řekl, já nad tím nikdy nepřemýšlel. S nikým jsem nikdy vztah neměl a nedokázal jsem si představit, že by se to stalo. Přece jen... Měl jsem na starosti jiný věci. A nepotřeboval jsem dalšího člověka k jistému... No... Řekněmě uspokojení. Možná si spousta lidí myslí, že vůbec nevím co je to sex, ale... Pořád jsem jen obyčejnej člověk a... Vím to. Sice jsem nikdy s nikým nespal... Ale... Někdy přijde chvíle, kdy si prostě dokážu představit jaký to je mít s někým sex...

A proto mě dost překvapil můj sen. O panu Gerardovi. V tom snu mě políbil a potom... Potom na mě sahal. A... Já jsem sahal na něj. A když jsem se probudil, tak jsem si uvědomil, že mi to v tom snu vlastně ani vůbec nebylo nepříjemný. Rozhlídl jsem se, ale pan Gerard v pokoji už nebyl. A já jsem začal přemýšlet. Seděl jsem na posteli a přemýšlel jsem o tom, proč se mi zdál takovej sen. Na nic konkrétního jsem nepřišel. Oni mi ho do hlavy určitě nedali. Proč by to dělali? Něco takovýho se přeci jejich ideální společnosti hnusí...
To bude ono!... Hnusí se to jejich ideální společnosti... Třeba... Třeba jsou ve skutečnosti homosexuálové jen... Prostě proti NIM, třeba... třeba...

Ne, to je hloupost. To by nedávalo smysl.
Opravdu jsem byl dost zamyšlenej. Byl jsem tolik zamyšlenej, že jsem vůbec neslyšel, že už se máme jít všichni mýt. A tak jsem dál jen seděl na posteli, dokud se nerozrazily dveře mýho pokoje a něčí hlas nezavolal mý jméno.

Hodně jsem sebou škubnul, protože to byl hlas pana Gerarda. A o něm já jsem teď celou dobu přemýšlel. Překvapeně jsem se na něj podíval. Nevypadal moc dobře. Měl kruhy pod očima a hodně bílou pleť, kterou má i normálně, ale tentokrát vypadala ještě světleji.
"Franku, jsi v pořádku? Už jsi se dávno měl mýt! Všichni už jsou hotoví a nastoupení ve společenské místnosti!" skoro zakřičel. Připomnělo mi to mámu. Vždycky na mě takhle zvyšovala hlas, když o mě měla starost.
"O-omlouvám se. Já... Přemýšlel jsem." řekl jsem polohlasem a pomalu jsem spouštěl nohy z postele.
"Tak nepřemýšlej a pohni sebou! Tohle se ti nesmí stávat! Řád musíš dodržovat Franku! Popravdě bych tě měl potrestat, ale protože tu jsi teprve krátce, tak tě jen varuju." vběhl úplně do pokoje a pomáhal mi. Házel na mě mý oblečení, který jsem měl pečlivě složený na stole, do kterýho jsem se potřeboval převlíknout, abych mohl vyjít z pokoje. Když jsem se převlíkal, pan Gerard se na chvíli zarazil. Podíval se na mě a... Nadechl se jakoby chtěl něco říct, ale rozmyslel si to. Hned na to se otočil pro župan, co po mě potom hodil. Pořád jsem myslel na svůj sen a všechno jsem si s ním najednou spojoval. Přemýšlel jsem nad tím, jestli by čistou náhodou nebylo možný, aby mi včera večer pan Gerard opravdu úmyslně nedal pusu... Ale pravděpodobnost byla opravdu malá.
"Pohni!" zakřičel ještě pan G., když už jsem byl oblečenej. Sáhl jsem po svém kartáčku na zuby, ale pan Gerard ke mně přiskočil, vytrhl mi ho z ruky a vrátil na místo.
"Ale..." chtěl jsem říct, že si musím jít vyčistit zuby než půjdu za ostatníma na snídani, ale pan G. Mě přerušil.
"Žádný ale, na to není čas, dneska to budeš muset zvládnout bez vyčištěnejch zubů. Večer to doženeš." křikl pan G. Ještě nervózně, popadl mě za zápěstí a vedl mě do společné místnosti, kde už bylo všechno nachystané k snídani. Nikdo ale nejedl. Několik lidí, kteří čekali na snídani už se nervózně kývalo, někteří dokonce trochu vyváděli a ti v bílých pláštích je museli uklidňovat. Když jsme vešli, všichni (alespoň ti co byli při smyslech) se otočili naším směrem. Pan Gerard mě nervózně uvedl až k mé židli a řekl, ať se posadím. Potom vedle mě chvíli stál, ale najednou ustoupil. A já jsem slyšel, že se blíží ona. Velká Beakerová.
"Konečně pane Iero!" řekla. Zvedl jsem k ní oči. "Líbí se vám snad, co jste způsobil? Podívejte se! Všichni museli čekat na snídani a někteří jsou už opravdu hladoví!" máchla rukou směrem k těm, co nejvíc vyváděli.
"M-mohli jíst beze mě. Mě by to nevadilo." řekl jsem potichu.
"Ale nám ano!" zakřičela Beakerová. Měl jsem pocit, jakoby její křik způsobil, že mi vlajou vlasy. "Jsme tu jako jedna velká rodina a společně fungujeme! Musíte dodržovat náš řád pane Iero, říkala jsem vám to hned když jste přišel, nepamatujete si to snad?" pořád mluvila dost hlasitě.
"Pamatuju. Ale..."
"Žádné ale! Doufám, že příště, pokud nepříjdete včas, budete k tomu mít vážný důvod. Jinak vás budeme muset řádně potrestat!" řekla už trochu uklidněným tónem. Potom se otočila směrem k těm, kteří už opravdu vyváděli a začala křičet na svý poskoky v pláštích, ať všechny uklidní, že se může začít jíst. Chtěl jsem jí říct, že kdyby tu na mě tak dlouho nekřičela, tak už by se dávno jedlo a ti ostatní by tolik nevyváděli, ale jen jsem senadechl, podíval jsem se na pana Gerarda. A on se díval na mě. Zamračeně. A tak jsem nechtěl způsobit už nic dalšího a rozmyslel jsem si to. Pustil jsem se do jídla.
Při jídle jsem náhodou zaslechl rozhovor pana Gerarda a někoho dalšího v plášti.
"Co ti je? Vypadáš, jako bys celou noc nespal." řekl ten jeden.
"No, moc jsem toho nenaspal no..." odpověděl pan Gerard. Otočil jsem hlavu směrem k němu, pořád se na mě díval, ale tentokrát jen očima, otočenej už byl jinam.
"Jakto? Myslel jsem, že jsi hned po večerce jel domů, ne?" zeptal se ten první.
"Umm jo, to jo. Ale... Měl jsem špatný spaní. Nějak... Jsem nemohl usnout." řekl pan G. A tentokrát zase otočil hlavu směrem ke mně a opět nakrčil obočí, jako bych mu dělal starosti. Cítil jsem se provinile. Nejen, že jsem tu kvůli svýmu přemýšlení o ničem způsobil trable ostatním, kteří měli hlad a podle všeho se nedokázali ovládat, ale taky jsem způsobil, že pan Gerard kvůli mně nespal. Nevím, kdy mohl odejít z mého pokoje, ale určitě tam byl potajnu, jinak by to tomu druhýmu řekl. A taky určitě kvůli mně vypadá tak unaveně. A to mě jen usvědčilo v tom, že jemu opravdu můžu věřit. Pan Gerard nic neprozradí.

Denní program následoval tak, jak v předchozích dnech. Po snídani bylo to neuvěřitelně zdlouhavý sezení, kdy nás ten chlápek všechny vyslýchal. Ptal se nás na naše problémy... Vždycky když se zeptal mě, mlčel jsem. A když se mě ptal pořád dál a říkal, že musím odpovídat, vymýšlel jsem si hlouposti. Říkal jsem to, co jsem už slyšel od ostatních, jako třeba že mě unesli mimozemšťani a podobně. Vím, že to všechno byly jen hlouposti, ale musel jsem si něco vymýšlet. Nemohl jsem mu říct, že vím o jejich systému a že mám v plánu ho zničit a osvobodit tak svět... Ale on to věděl. Věděl že to vím. Několikrát se mě ptal přímo na to, ale vždycky jsem se snažil působit, jako bych nevěděl, o čem to mluví. Každý sezení mě děsilo. Neměl jsem jistotu, že neřeknu něco, co jimdá důkaz. Důkaz o tom, že jechci zničit. Kdyby se to dozvěděli... Kdyby se jim to jen potvrdilo... Kdo ví, co by se mnou udělali...

Přes den za mnou zase několikrát přišel pan Bob. Nevím proč za mnou pořád chodil, ale měl jsem z něj zvláštní pocit.
Pořád, pořád tě sleduje, víš? Sleduje..." zašeptal směrem ke mně a schovával si rty kartou z černýho Petra, jako by se bál, že by mu někdo mohl odezírat ze rtů. Nenápadně jsem se otočil. Velká Beakerová stála za sklem a dívala se na nás.
Možná... Možná o nich pan Bob něco ví...

"Vy... Vy víte proč se dívá?" zeptal jsem se potichu. Pan Bob sebou trhl a rychle mi dal do ruky druhou kartu a naznačil, že si ji mám dát před rty, přesně jako on. Moc se mi to nelíbilo, přišlo mi to dost nápadný, ale já byl k Beakerové zády a tak viděla jen pana Boba. Přistoupil jsem tedy na jeho pravidla.
Chce tě zničit. Zničit! Všechny nás chce zničit!" šeptal pan Bob.
Určitě musel něco vědět.
"A... Vy... Vy víte proč?" zeptal jsem se znovu.
"Protože je... ŠÍÍÍÍÍLENÁÁÁÁÁÁ!!!! Šííílenááááá!!!" křičel pan Bob pořád dokola. Kartu už odhodil a místo toho aby si kryl rty se tahal za vlasy. A křičel.
"Co se tady hergot děje?" objevil se u nás jeden v bílým plášti. Chytil pana Boba za ruce a snažil se ho nějakým způsobem znehybnit. Jen jsem na ně vyděšeně koukal.
"Je šílenáááá!!! A ty to víš! Víš to! My všichni to víme!!!!" křičel pan Bob dál. Přiběhl druhej chlápek v bílým plášti a společně Boba někam odvedli. A on pořád křičel.
Mezitím začali křičet i další. Asi pět lidí běhalo nesmyslně kolem, rozhazovalo věci a opakovalo slova pana Boba. "Je šíííílenááá je šíílenááá!!!" Křičeli a poletovali kolem. Nevypadali ale, že by věděli o čem vůbec mluví. Přišlo mi, jako by jen pana Boba napodobovali. Personál (dají li se ty věci v bílých pláštích nazvat personálem) je všechny postupně uklidnil. Dva z nich se ale nenechali a tak je taky odvedli pryč. Stejně, jako Boba.

"Wayi" zaslechl jsem hlas velké Beakerové. "Přiveďte mi sem Iera." řekla přísně. Stál jsem jako by mě přikovali. Pan Gerard se ke mně pomalu přibližoval.
"Franku, jsi v pořádku Franku?" díval jsem se na něj a nemohl jsem nic dělat. Beakerová chtěla, aby mě přivedl. Proč? Co mi chtěla udělat? Strach mi nedovolil hnout se z místa. Jen jsem tam tak stál. A cítil jsem, jak se mi podlamujou kolena. A třesou ruce. A ramena. A brada...
"Franku, uklidni se. Pojď se mnou. Ano?" řekl pan G. Když došel až ke mně a pomalu mi položil ruku na rameno. To mě trochu uklidnilo. Podíval jsem se na něj.

Ráno jsem byl opravdu hlupák! Přemýšlel jsem o hloupostech o panu G. Namísto toho, abych se snažil vymyslet si plán... Hlupák! Hlupák! Hlupák!!!

Než jsem se stačil myšlenkama vrátit k sobě, už jsem stál ve dveřích té skleněné kukaně. Beakerová stála kousek ode mě. Pan Gerard mě dovedl úplně dovnitř a zavřel za námi dveře.
"Tak, pane Iero, co jste mu řekl?" zeptala se mě. Nechápal jsem, o čem to mluví. "Notak, pane Iero, co jste řekl Bobovi? Co ho tak rozčílilo? Všimla jsem si, že jste mluvili o mě, dívali jste se sem. Myslíte si, že jsem šílená?" zeptala se Beakerová a překvapilo mě, že mluvila klidným hlasem.
"J-já... Já jsem mu nic neřekl paní." pípl jsem potichu.
"Nic? Chcete říct, že pan Bryer začal sám od sebe křičet, že je tu někdo šílený? Proč by to dělal?" tentokrát už hlas trochu zvýšila. Ale pořád se kontrolovala. Bylo to na ní vidět. Musela se hlídat. Jinak by se nafoukla, kdyby se rozčílila. "Co jste mu tedy řekl, pane Iero?"
"N-nic..." trval jsem si na svém.
"Pane Iero, tady se lhát nebude!" zakřičela už a já jsem měl pocit, že jsem viděl jak se zvětšuje před mýma očima.
"Ale já..." přerušil mě pan Gerard.
"Madam on opravdu mlčel, stál jsem kousek od nich, neslyšel jsem že by mluvili, slyšel jsem jen Boba..." říkal. Ale Beakerová ho umlčela pohybem ruky.
Chudák pan G. Určitě ho Beakerová může nějak ovládat.
"Nepleťte se do toho Gerarde. Mohl šeptat. Viděla jsem ho. Pohybovala se mu čelist." řekla a znovu se podívala na mě. "Tak pane Iero, buď mi okamžitě prozradíte, co přesně jste panu Bryarovi řekl a způsobil tím všeobecnou paniku, nebo vás tentokrát budu muset opravdu potrestat! Navádíte zdejší chovance proti vrchní sestře a ještě lžete. To by jsme si nerozumněli. To se musíte odnaučit..." podívala se na mě svýma zapadlýma ale přesto vyvalenýma očima.
"Nic jsem mu neřekl, madam." použil jsem oslovení, jakým jí oslovoval pan G. A už jsem skoro šeptal. Strachy jsem téměř nemohl mluvit.
Beakerová jen hluboce vzdychla.
"Je mi líto pane Iero. Musíte se naučit zdejšímu řádu, kázni a musíte mluvit pravdu." přesunula se ke dveřím a otevřela je.
"Larsone?!" řekla a jejím směrem se otočil jeden z chlápků v bílým plášti. "Pomožte Wayovi. Do sprchy." odsekla a ukázala na mě.
Vyděšeně jsem se podíval nejdřív na ni a potom na pana G. Co tím myslela?
Pan G. Si povzdechl a potom mě pevně chytil za paži. Proč mě držel tak pevně? Během chvíle mě za druhou paži chytil ten pan Larson a řekl, ať jdu s nima. Nechtěl jsem. Stál jsem na místě a nechal jsem se kousek táhnout.
"Notak Iero! Dobrovolně to bude přece jednodušší pro nás pro všechny!" řekl po chvíli Larson. Podíval jsem se na pana Gerarda. Zavřel oči a kývnul. Věřil jsem mu. A tak jsem se dal do chůze a nechal jsem se nima vést. Panu Gerardovi jsem mohl věřit. To jsem přece věděl...
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Pansy xo Pansy xo | 24. září 2009 v 10:16 | Reagovat

chudák Frankie... :(

2 Dannie Dannie | Web | 24. září 2009 v 13:42 | Reagovat

touto story som úplne nadšená! fest ma dostala :)

3 AnNa AnNa | 24. září 2009 v 16:01 | Reagovat

chudak...uplne dokonala story...jak uz sem rikala, miluju film, ze kteryho pochazi inspirace...ale pises to UPLNE nejlipx))

4 Zuzu Zuzu | Web | 24. září 2009 v 16:08 | Reagovat

chudák.... ty mu dycky dáváš...

5 Pinkly Pinkly | Web | 28. září 2009 v 15:15 | Reagovat

wa... to je fakt uzasne :) to je ako citat niekomu myslienky, milujem to :D

6 Piratka Piratka | Web | 1. října 2009 v 16:37 | Reagovat

ta Bakerová je hrozně uječená, to je strašný. až z toho ohluchávám :D
sem se do toho zas vžila asi moc :D
ale oni si mě určitě najdou!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama