I Miss My Future (part 3)

7. prosince 2009 v 15:00 | Baarny |  I Miss My Future
3

"Máš docela sílu, posiluješ? Kam chodíš do fitka? Přidal bych se!" mluvil jako by se nic nedělo a vklidu si sedl vedle mě na lavičku. Jen jsem otočil hlavu, abych se na něj podíval, ale pořád jsem si ji raději nechal v dlaních. Nevím jestli spíš proto abych nějak zaměstnal svý ruce a nemusel mu ubližovat nebo proto, že mě jeho neustavičně pokládané otázky tolik vyčerpávaly, že bych ani hlavu nahoře neudržel. Pravděpodobně očekával, že konečně odpovím, protože na mě jen s nadzvednutým obočím koukal. A já jen zíral na něj a užíval jsem si tu chvíli božského ticha, o kterém jsem za ten čas strávenej s ním u začal pochybovat.

Přivřel jsem oči jako by mě to zabolelo, když znovu promluvil.
"Hm? Tak co? Kam chodíš?" zeptal se znovu.
"O co ti jde?" položil jsem mu otázku prozměnu já, na místo odpovědi. Zatvářil se dotčeně.
"O co by mi mělo jít?"
"Nehraj si se mnou! O co ti kčertu je? Proč mi nedáš pokoj? Proč mě nenecháš bejt?"
Frank se opřel o lavičku, zhluboka se nadechl, rozhlídl se kolem sebe a nakonec se otočil zpět ke mě, na rtech už zase ten jeho otravnej úsměv.
"Ty snad chceš abych ti dal pokoj?" zatvářil se skoro bych řekl vyzývavě.
Na sucho jsem polknul, chtěl jsem něco říct, ale naprosto jsem vytratil slovní zásobu. Jeho drzost mi způsobila dočasnou němotu a tak jsem jen bez hlesu otevřel a hned zase zavřel pusu. Nevěřícně jsem zamrkal. Frank se opět doširoka usmál.

"Nechci tě nechávat bejt. Fajn se s tebou povídá." řekl po chvíli jakoby mimořečí. To už jsem se trochu vzpamatoval.
"Děláš si srandu? Povídáš si tu akorát sám se sebou!" ohradil jsem se.
"Tak to možná vypadá, ale není. Moc toho nenamluvíš, ale jsi fajn společnost. Řeč těla je taky řeč. Už vím jak se tváříš když souhlasíš, když nesouhlasíš, když seš naštvanej, když tě někdo uvede do rozpaků, když jsi zoufalej... Stačilo málo a znám tě líp než vlastního bratra... kdybych nějakýho měl..."
Odtrhl jsem od něj oči a raději jsem se okamžitě opřel, takže na mě neviděl, pokud by mým směrem neotočil hlavu a to neudělal. Teď už jsem nechtěl, aby se na mě ani díval.

Co je to zač? Sleduje me? Sleduje mou mimiku? To jak se kdy tvářím? Opravdu mu to za to stojí?
Ale proč?


Rozhodl jsem se, že vezmu věc pevně do svých rukou a nadobro se ho zbavím.
"Fajn. Já se teď zvednu a odejdu. Nepřeju si, abys mě sledoval, nepřeju si tě ještě někdy vživotě potkat a nepřeju si aby ses mě ještě na cokoliv ptal. Sbohem." řekl jsem tak přísně, jak jsem jen dokázal, pomalu jsem se zvedl z labvičky a odcházel jsem. Odcházel jsem taky pomalu. Čekal jsem, že se ozve, že něco udělá... Nechtěl jsem věřit tomu, že mě nechá na pokoji.. První krok... Druhej krok... Skoro jsem měl chuť se otočit, jestli náhodou nedostal nějakej alergickej záchvat a neumřel na lavičce, když stále mlčel. Třetí krok... Čtvrtej krok...
"Počkej!" ozvalo se za mnou. Zastavil jsem. Sklopil jsem hlavu. A musel jsem se začít smát. On je snad opravdový prokletí!
"Jen ještě... Ještě jedna otázka... Možná poslední." řekl za mými zády. Smířeně jsem se otočil.
"Možná? Co musím udělat proto aby byla opravdu poslední?"
"To záleží na tvé odpovědi." usmál se opět.
"Tak se ptej..." pobídl jsem ho a snažil jsem se opravdu soustředit na to, co řekne a předem vymýšlet odpověď takovou, která ho donutí, aby se mi konečně vyhýbal.

"Tam u stromu, tvůj výraz.. Když jsem řekl že jsi můj přítel... A taky... Nesnažil ses to lidem nijak vyvrátit. Neprotestoval jsi. Znamená to, že si mě dokážeš představit jako tvýho přítele?"

Tohle jsem opravdu nečekal. Zatmělo se mi před očima. Nevěděl jsem, jestli je to jen skrytá kamera, jestli si ze mě dělá srandu, jestli to všechno myslí vážně, jestli utek z blázince, v tuhle chvíli jsem nevěděl vůbec nic. Jeho přímá otázka mě přimrazila. Měl jsem pocit, že se na místě změním v anděla a odletím do nebe. Že mi Bůh odpustí všechny moje hříchy, protože tenhle několikahodinovej očistec právě dosáhl svýho vrcholu. Opět jsem jen zalapal po dechu. Ať jsem se snažil jakkoliv, žádná normální odpověď mě prostě nenapadla. Nebyl jsem schopnej se nijak bránit. Za normálních okolností bych ho praštil, nebo bych ho seřval a zeptal se ho jestli je zdravej, ale v tuhle chvíli... Tohle už jsem nebyl já. Tohle už nebyla ani ta chodící troska která tu existovala dřív. Tohle byl opravdu můj konec.

Frank se usmál.
"Okay, díky." řekl, otočil se a odcházel.
Nechápavě jsem za ním zíral.

Co tím myslel? "Okay, díky?" Myslel tím díky a sbohem? Je možný že mu tohle stačilo aby mě nechal na pokoji? Nebo má snad ještě něco v plánu?
A co to kčertu bylo za otázku?
VZPMATUJ SE!


Musel jsem sám sebe okřiknout, abych přestal zírat s otevřenou pusou na jeho záda.
"Počkej!" zavolal jsem tentokrát já na něj. Potřeboval jsem nutně vědět co to mělo znamenat. Potřeboval jsem vědět, jestli mi dá pokoj, jestli to znamená konec téhle noční můry.
Neotočil se, nezastavil se. V klidu, hezky pomaloučkým tempem se ode mě dál vzdaloval.
Několika rychlými kroky jsem ho dothnal, chytil jsem ho za rameno a donutil ho se otočit. Pořád se usmíval, řekl bych že teď ještě víc než kdy přd tím.
"Potřebuješ něco?" zeptal se jako bych byl nějakej jeho kamarád co ho náhodně odchytil na ulici.
"Byla to poslední otázka?" zeptal jsem se.
"Co si myslíš ty, podle tvý odpovědi?" pokrčil rameny.
"Já jsem ti ale ještě neodpověděl!" zakřičel jsem.
"Ale jo, odpověděl. Jak říkám, řeč těla je taky řeč. A to mi stačí. Takže děkuju, přeju příjemnou otázku. Měj se." řekl, opět se otočil a vesele odkráčel.

Nepochopil jsem to. Nepochopil jsem celou tu záležitost spojenou s ním. Ale už jsem neměl sílu z něj dál něco páčit. Byl jsem vlastně rád že odešel. Proč ho zbytečně zdržovat? Ještě by ho zase něco napadlo a nedal by mi pokoj další hodiny.

Vrátil jsem se na lavičku, na které jsem ještě před chvílí seděl. Opřel jsem se a zaklonil jsem se tak, že jsem si hlavu položil o zadní stěnu lavičky. Díval jsem se na ílý mraky který se proháněly na podzimním, skoro zimním nebi. Přemýšlel jsem. Ale tentokrát ne sám nad sebou.
Přemýšlel jsem nad tím, co se to vlastně dělo. Proč se to dělo. Jak se to dělo. Ale nevymyslel jsem nic. Nebylo ani co vymyslet. Byla to jen neuvěřitelná a nepochopitelná srážka s idiotem.
Nic víc. Nevěřícně jsme nad tím vším zatřepal hlavou, jako bych se to snažil vytřepat pryč ze svýho mozku, zvedl jsem se a pokračoval jsem v chůzi. Po pár krocích jsem se zastavil a rozhlídl jsem se po okolí. Park. Nějakej z mnoha parků, všechny vypadají stejně. V hlavě jsem si rychle spočítal jak dlouho jsem asi mohl jít až na tohle místo a pokusil jsem se udělat si představu kterým směrem by mohl být squat, ve kterým jsem bydlel. Došel jsem k závěru, že jsem naprosto ztracenej.
"Zatracenej hajzl!" zašeptal jsem na Frankův účet a pokračoval jsem v chůzi rovnou za nosem. Jednou musím dojít k místu, který znám.
Ke své matraci jsem se dostal až v hodně pozdních hodinách. Vyčerpaně jsem se natáhl, přikryl jsem se a únava mě přemohla téměř okamžitě.

Ráno už všechno začínalo jako každej normální den. Kromě toho, že jsem se probudil kolem jedenácté dopoledne, což je čas, kdy jindy mívám naprostou půlnoc.
Vzpomněl jsem si, že včera jsem netrávil noci bloumáním po městě jako jindy, ale spaním. A proč? Na to už jsem radši nechtěl ani vzpomínat.
Chtěl jsem toho kluka opět vymazat ze svých vzpomínek. Stejně tak, jak jsem ho z nich vymazal po našem prvním setkání.
Bohužel, to tentokrát nebylo tak jednoduchý. Ty hodiny pokládaných stupidních otázek, ten jeho věčnej smích, chichotání a poskakování se mě pořád drželo v živé paměti. měl jsem chuť se rozběhnout hlavou proti zdi. A znovu a znovu dokud neztratím paměť.
Nejhorší na tom všem bylo, že jsem si neustále vybavoval těch posledních pár minut. To, když se mě zeptal na tu jeho hloupou "poslední otázku"… Jestli si ho prý dokážu představit jako svýho partnera…

Opět jsem jen zatřepal hlavou. Rozhodl jsem se, že když už jsem se probudil takhle brzo, pokusím se udělat něco užitečnýho. Mohl bych jít hledat nějakou práci. Samozřejmě nemyslím normální práci, to jsem vzdal už hodně dávno, když mě přestalo bavit vysvětlovat proč nemám trvalý bydliště a kde že to vlastně bydlím a co že jsem vlastně dělala doposud a jakou že to mám - čili nemám vystudovanou školu. Prostě jsem se rozhodl jít na ulici, vyhledat někoho z lidí, kteří většinou práci rozdávaj a zeptat se, jestli pro mě něco nemají.
Ale jen jsem vyšel na ulici, hned mi zase v hlavě zněly jeho slova.

Představit si ho jako partnera? COŽE? Jako partnera si nedokážu představit nikoho na celým světě, nechci partnera, k čemu by mi to všechno bylo? Trapný kecy o lásce, o věčné podpoře a blá blá blá, jako by na tom snad byl chloupek pravdy. Copak existuje něco jako láska? Je to jen hloupá iluze. Kdysi si ji někdo vymysletl a možná tomu i věřil, ale jsem si jistej že i ten samotnej první člověk co s láskou přišel nakonec zjistil, že je to všechno na houby. K ničemu. Že to nikdy nemá žádný šťastný konce a průběh už vůbec ne. Pořád se musí na někoho ohlížet, snažit se zavděčit… Ne. Láska je blud pro lidi, kteří potřebujou v něco věřit. Stejně jako Bůh a všechny tyhle sračky kolem.
Tak proboha jak bych si ho mohl představit jako svýho partnera? Nenapadlo by mě to u nikoho z lidí, který jsem za celej svůj život potkal, tak proč by mělo zrovna u takhle otravnýho panáka? Ne, nikdy…


Přistihl jsem se, že jdu úplně jiným směrem, než jsem měl v plánu. Opět jsem si sám pro sebe hlasitě zaklel a vyrazil jsem správnou cestou.
Bohužel, celej den jsem jen promarnil. Nikdo žádnou práci neměl. Ne pro mě. Asi tak, jak je tomu poslední dobou pořád. Vypadá to, že mi nezbyde než zase někomu vlízt do postele, až mi dojdou peníze, který jsem si včera vydělal. Teď už jsem byl i docela vděčnej za těch pár stovek, který mi Damian přidal k "platu". Díky tomu to vypadalo, že nebudu muset pracovat ještě hezkých pár desítek dní.

A co teď? Tohle věčný nicnedělání mě ubíjelo. Spát se mi nechtělo, protože už mě to taky nebavilo. Neměl jsem nic, čím bych mohl ukrátit dlouhý chvíle. Ve squatu jsem ani nikdy nebyl pořádně sám, abych mohl vklidu přemýšlet nebo jen tak relaxovat, procházení po venku byla stále ta jediná možnost, která mě udržovala tak nějak při životě. Ale vzhledem k tomu, že zima klepala na dveře, ani to už nebylo tak zábavný jak to bývalo.
A protože jsem opravdu neměl co na práci, neměl jsem nad čím přemýšlet. Kromě nad sebou samotným. A a´t se na to podívám z jakékoliv stránky, vždycky, když jsem začal přemýšlet nad něčím ze svýho života, skončil jsem zase u toho kluka. Nikdy by mě nenapadlo kolik nenávisti a závisti můžu cítit k někomu skoro neznámýmu. Kdyby jen věděl, co způsobil tím svým úsměvem, tím jak mě nutil pořád vidět tu jeho dobrou náladu, to veselí kolem něj… Tolik jsem mu to záviděl… Tolik jsem ho za to nenáviděl…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Dannie Dannie | Web | 7. prosince 2009 v 23:06 | Reagovat

jezis, jak som trpla, ze co sa ho spyta :D ale dobre to dopadlo :))) ja tak rada, ze si sem dala pokracovanie :)

2 Pinkly Pinkly | Web | 9. prosince 2009 v 15:19 | Reagovat

Boze, Frank je uzasny :D

3 Dark_Butterfly Dark_Butterfly | 9. prosince 2009 v 19:13 | Reagovat

Tohohle Franka mám opravdu ráda :D ale nebudeme předbíhat, takže dodám "zatím" :D

4 Čak Čak | 9. prosince 2009 v 20:29 | Reagovat

moc pěkné:)

5 Zuzu Zuzu | Web | 10. prosince 2009 v 12:15 | Reagovat

Frank rulez :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama